Střední škola v LA

*Obzriem sa na Jake-a a vidím že nie je vo svojej koži. Teraz alebo nikdy.* Všetko v pohode? *snažím sa nadviazať rozhovor, ale z toho asi nebude nič*

*Mobil zase schová do kapsy a zhluboka se nadechne a ramena více přitiskne ke krku, jako kdyby ho to dělalo větším. Poté se otočí po směru slov, které vyslovil ten povědomý kluk sedící vedle něj.* Dobrý. *Odeskne mu a změří si ho pohledem. Obočí je až nebezpečně blízko očí, tak moc ho to pobouřilo. Najednou si vzpomene na tu noc, kterou už tolikrát chtěl hodit za hlavu. A když se mu to konečně na nějakou dobu povedlo, nějaký cvok mu pošle SMSku. Kdo jiný mu takhle nadával kromě Kate? Otočí svůj pohled k míči, který se zrovna sám kutálí po podlaze.*

*radšej zostanem ticho a sledujem zápas. Keď učiteľ zapíska, je to najhoršie znamenie- ideme hrať - vďakabohu, posledný zápas. Vstanem a lenivým,pomalým krokom sa blížim k lopte*

*Na nic nečeká, zvedne se a vyběhne na hřiště, což je vlastně tělocvična s pár bílýma čárama, které označují možná tak polovinu a území brankářů. Začne se honit za míčem jako šílenec. Musí ze sebe nějak dostat ty nahromaděné pocity, co získal kvůli SMS a sezení na lavičce. Měl dělat alespoň něco užitečného, třeba kliky. Ale teď už to nezmění a tak dlěá, co může alespoň v tuhle chvíli.*

*modlí sa aby si učiteľ nevšimol že chýbala , pozrie sa na ostatné dievčatá ako hrajú prehadzovanu , aj keď tá hrá jej išla veľmi dobré nechcela hrať *

*Na chodbe nikto nebol, otvoril/a Jakovu skrinku a vložil/a tam vreckový nožík s papierom: Ak by ťa niekto otravoval, jednoducho ho prepichni*

*už len čaká na koniec hodiny , pozerá na ostatných , "Už aby bolo koniec a ja aby som mohla ísť domov" povie si v duchu *

*Chvíľu som pobehoval po telocvični. Učiteľ oznámil koniec, všetci sa rozbehli do šatne, zatiaľ čo ja som si išiel pomalým krokom. Mám problém sa pred niekym prezliecť.*

Konečne *povie postaví sa a ide do šatne keď uvidí Dalan-a príde k nemu* Ahoj *milo sa usmeje a dá si vlas za ucho*

*Jakmile učitel oznámil konec hodiny, odběhl do šaten, kde se osprchoval a poté převlékl do normálního oblečení. Poté vyšel zase na tu známou chodbu plnou lidských hlasů. Vydá se ke své skříňce, kterou již pozná na první pohled - a to je stejná jako všechny ostatní. Otevře ji a natáhne se pro láhev s vodou, kterou si v ní zapomněl vzít na tělocvik. Ihned se musí napít, jinak zemře na dehydrataci - už ho z žízně škrábě v krku. Když konečně ucítí, jak mu voda steče do krku, musí se sám pro sebe usmát blahem. Láhev strčí zase do zadu do skříňky a chystá se ji zavřít, když si všimne nějakého papíru a... nůž. Pomalu jej vezme do ruky a přečte si jeho obsah. A v tu chvíli ho zmuchlá, hodí někam do tajů skříňky a rázně ji zabouchne. S podivným, naštvaným pocitem zrychlí krok a jde ze školy k sobě domů.*

* V šatni už je len jediný človek,po jeho odchode sa osprchujem. Pustím si studenú vodu, stále mi je horúco. Po sprche som sa prezliekol a vyšiel na chodbu, otovril skrinku zobral veci a vyrazil domov*